Jako jeden z prostředků boje s nestřídmostí doporučuji zařadit do života období vědomého omezení spotřeby v nějaké oblasti – neboli půst. Ten znají takřka všechny spirituální tradice – což ukazuje na jeho univerzální psychologickou potřebnost. Účinky půstu (a odříkání – viz dále) jsou pro naši duši zcela zásadní:

  1. Učíme se sebekontrole a přiměřenosti – preferování zlaté střední cesty.
  2. Učíme se (a rozvíjíme) svoji vnímavost, uvědomění, pozornost. Dokážeme postřehnout, co se v nás děje – jaké impulsy, potřeby a hlasy se ozývají. Učíme se je lépe rozlišit, všimnout si jich dříve – což je zásadní podmínka v jejich kontrole. To se samozřejmě netýká pouze myšlenek na jídlo. Ale právě oblast základních potřeb (které se ozývají velmi často) je velmi dobrou tréninkovou platformou. Pokud jednou takto naše vědomí rozvineme, zůstává stejně citlivé i pro další oblasti naší mysli a odlišné impulsy a potřeby.

    I štíhlé dámy a atletičtí pánové mohou trpět „vnitřní otylostí“ nebo „vnitřní mentální anorexií“. Možná je v naší duši něčeho příliš a my ji futrujeme dále. Možná se jí něčeho zásadně nedostává, a my si namlouváme, že je přesto naše „duševní hmotnost“ v pořádku a že nám to velice sluší. Pokud se učíme kultivovat naše uvědomění, pozornost a sebekontrolu na úrovni uspokojování základních potřeb, dokážeme to i na úrovních ostatních.

    Učíme se tak důležité schopnosti: uvědomit si, co se v nás děje, co z toho a jak si vybíráme a co děláme. Právě tato pozornost a kultivace uvědomění stojí v základu cesty ke štěstí.

  3. Posouváme zpět hranice naší emoční spokojenosti. Když jsme sytí, rohlík s mákem nám nepřijde nijak lákavý; když celý den hladovíme, těšíme se na něj jako na nedostižnou laskominu. To neplatí pouze o jídle. Nikdo si tak nevychutná rozkoš pohovky jako ten, kdo strávil týden v přírodě; nikdy si neužijeme teplo u krbu tak, jako když přijdeme z celodenního zimního výletu. Učme se žít v těchto polaritách a díky nim (omezení něčeho na jedné straně) si vychutnávat prosté radosti života (na straně druhé).
  4. Stáváme se obecně citlivější, vnímavější, motivovanější. Pokud jsme sytí (nejen jídlem) a všechny naše potřeby jsou uspokojeny, pak jediné, co nás může dále uspokojit, je ulehnutí na pohovku. Nic se nechce. Není proč. Jsme apatičtí, prázdní.

Velkým uměním životní rovnováhy a sebemotivace je vědomé uspokojování svých základních psychologických potřeb pouze „do polosyta“. Zůstat v některých možná maličko deprivován – nikoli mít je do sytosti, libovolně, kdykoli uspokojené. To vede ke kvalitnějšímu, senzitivnějšímu prožívání, které je pravým opakem prchavých potěšení fast-foodové kultury s heslem „konzumujte rychle-hodně-nekvalitně“. Učíme se naopak rozlišovat a vybírat. Konzumovat vědomě-přiměřeně-kvalitně. Zvyšujeme své uvědomění, citlivost, motivaci a v konečném důsledku i životní radost.